Diskuse o tom, do jaké míry pouštět školáky na internet, běží již od prvopočátků internetu. Zakázat úplně? Poučit a nechat je v něm plavat? Sami dospělí si kolikrát doma nevědí rady. Zajímáte se, jak jsou na tom s bezpečným internetem ve vaší škole? Ukazuje se, že Vánoce byly ve znamení technologií a přinesly velké množství chytrých telefonů, tabletů a jiné techniky. Určitě k velké radosti hlavně teenagerů, protože mohou být zase lépe on-line. Jejich potřeba komunikovat je tak velká, že vydržet bez mobilu do konce vyučování je k nepřežití.

Ne, že bychom nebyli lepší, my si pod lavicí posílali papírky se vzkazy, dnes si děti pod lavicí pošlou SMS nebo zprávu na některou sociální síť. Učitele může iritovat, že si student pod lavicí čte e-knihu nebo prozkoumává při písemce Wikipedii, ale toto jsou ještě vcelku neškodné situace. Stačí si vyhledat na internetu hesla jako kybergrooming, kyberstalking nebo kyberšikana. Technické dovednosti našich dětí jsou často mnohem dál než jejich povědomí o správném a bezpečném chování na internetu. Co s tím na dnešní půdě internetových škol?

Rodič spoléhá na učitele a obráceně

Velmi se mi líbí motto: „…nemáte problém? Možná jen o něm nevíte…“ Dlouho jsem si myslela, že doma si děti na internetu ohlídám. Už s dětmi předškolního věku bylo jasné, že je třeba u nich sedět a naučit je například neklikat na reklamu. Nějak jsme to zvládli. Ne tak „teta“ v mateřské školce, která nechala děti hrát hry na internetu, jen tak bez dozoru. Děti se pak k velkému překvapení proklikaly i kam neměly.

Horší to bylo na prvním stupni základní školy. Existuje takové rčení, učitelé jej často používají: „V počítačové učebně si děti ohlídám.“ Považuji jej hrubě za nepravdivé, po vlastních zkušenostech si dovoluji tvrdit, že který učitel toto říká, by automaticky měl být obviněn z ohrožování mravní výchovy mládeže. Doma jsem viděla, jak se změnil obsah her, které děti začaly navštěvovat, prý je hrály i ve škole. Poradili jsme si kombinací hlídání historie, filtrem na domácím firewallu a povolením internetu, jen když jsou rodiče doma. Ve škole na děti na internetu dohlíží učitel. Taktéž jsem začala hrát s dětmi společně on-line hry, které obvykle byly spojeny s chatroomem, chtěla jsem mít přehled, s kým si píší a co píší. Nicméně se sexuální výchovou mi škola pomohla mnohem dříve, než jsem měla v plánu.

Do věku „teens“ mi děti ještě nedorostly, tak mohu přispět jen příkladem z okolí, kdy se třináctiletá slečna rozhádala s celou třídou na facebooku tak, že ji rodiče museli přeložit do jiné školy. Je možné namítnout, že toto mohou děti provozovat z domu. Ale toto se dělo i ve škole. Internet doma je věcí každého rodiče, ale jiná situace nastává na půdě školy. Ve škole je za žáky a studenty zodpovědná škola.

Příklad ze ZŠ Krouna

Často na toto téma komunikuji se správci školních sítí a s řediteli škol a bohužel musím říci, že v této oblasti záleží čistě na aktivitě a odpovědnosti ředitele školy. Zde je případ ten lepší:
Základní škola Krouna patří navzdory své zapadákovské téměř horské poloze mezi pokrokové. Vybavení školy považuji za nadprůměrné, pan ředitel Kyncl zde má kromě spousty technických vychytávek přímo ukázkovou třídu, kde žáci pracují s tablety. Tablety jsou v provozu 2 – 3 hodiny denně, děti výuka baví, kromě výuky mohou občas i na internet. Za určitých podmínek si děti mohou brát tablety i domů.
Stalo se, že přišla do školy policie. Jedna žačka (9 let) hrála doma hru, kde musela uvést svou e-mailovou adresu. K adresám v té hře se dostal někdo, kdo na ně začal rozesílat své neslušné obrázky. Malá slečna to ukázala rodičům, ti policii. Policie zašla do školy a ptala se i ředitele, co on o tom ví. Policisté vytáhli i paragrafy. Podle § 29 školského zákona je škola zodpovědná za utváření podmínek pro žáky, cit.:
 (1) Školy a školská zařízení jsou při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb povinny přihlížet k základním fyziologickým potřebám dětí, žáků a studentů a vytvářet podmínky pro jejich zdravý vývoj a pro předcházení vzniku sociálně patologických jevů.
Pan ředitel naštěstí díky kvalitní správě sítě mohl prokázat, že tyto věci se na školní síti neděly. Škola totiž krátce před touto událostí zprovoznila Školní webový filtr, díky němuž si vyřešila problematiku bezpečného chování nejen žáků, ale i zaměstnanců školy na internetu. Navíc získala možnost webový provoz snadno řídit a monitorovat.  Školní webový filtr tak ve škole řeší to, na co nevystačí učitelská a rodičovská kontrola. Nicméně, jak sám ředitel říká, uvědomil si, jak moc velkou zodpovědnost za žáky v této oblasti má a jak zanedbatelné náklady na ošetření rizik v porovnání s možnými důsledky nezodpovědného chování žáků zakoupení Školního webového filtru představovalo.

Jaké jsou zkušenosti z jiných škol?

Znám školu, kde ředitel šedesát let nepotřeboval internet a tak ho ve škole na stará kolena používat nebude. Nebo jsem se setkala s naivním tvrzením ředitele, že jeho studenti by na síti nikdy nic špatného neprovedli. A pak je tu velká skupina škol, které přesouvají zodpovědnost za zabezpečení sítě na svého externího správce s tím, že přístup na nevhodné stránky je přece jeho problém. Když problém vznikne, tak správce sítě řekne, že to je problém školy a školního řádu. Problém se na půdě školy „nějak“ vyřeší, obvykle jako přestupek proti školnímu řádu, před veřejností ututlá a jede se dál.

V současné době končí projekt Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Školy tohoto projektu využily a pořizovaly si pro výuku kromě jiného i výpočetní a prezentační techniku. Je otázka jakou. Na stránkách České školní inspekce jsem zjistila, že kontrola zabezpečení škol v oblasti ICT technologií se provádí jen okrajově. Inspekce např. ve výroční zprávě za rok 2012/2013 konstatuje, že se do škol nakoupila za peníze OPVK výpočetní technika a používá se ve výuce. Nedozvíme se již, jestli školy mají nějakým způsobem regulovaný přístup na internet v učebnách, jestli si dokáží ohlídat internet na Wi-Fi. Přitom s pořizováním další a další techniky vznikají vyšší nároky na školní síť i její zabezpečení. Z finančních důvodů řeší školy zabezpečení „na koleně“, na kvalitní profesionální řešení si peníze seženou jen některé. Přitom právě to uvolňuje správci sítě ruce, vždyť kolik času mu zabere řešení situací: „Mně TO zase nejede!“

Jak to bude s dětmi na školním internetu?

Co naše dětí tropí na školním internetu, se coby rodič obvykle dozvím, až když vzniknou potíže. Bohužel, školy na tom nejsou o mnoho lépe. Většina škol dnes má nějaký preventivní program ohledně chování na internetu spojený s výukou. Nicméně rozdíly v úrovni zabezpečení po technické stránce jsou mezi školami velké. Od zabezpečení minimálního až po maximum dnešních technologických možností. V obou případech, myslím tím obsah vzdělávání i technickou stránku, se přimlouvám za jednotnou koncepci vedenou „shora“. Není v silách každé jednotlivé školy, aby rychle měnící se trendy sledovala a operativně vymýšlela vlastní školní vzdělávací plány. Novinky v problematice chování dětí/lidstva na internetu, jak na ně reagovat metodicky musí ministerstvo školství. Stejně tak je ministerstvo povinno pomoci se stanovením „technologického standardu“ a financemi na jeho provedení na škole. Aby se pak nestávalo, že si na YouTube prohlédnete právě natočené video od svého dítěte, kde učitel píše obsah učiva křídou na tabuli.

Ing. Valerie Helánová, Ph.D.
Autorka je konzultantkou ve společnosti TNS.

Translation

Registrace odběru novinek probíhá na našem mateřském webu NCBI.CZ

Videa

Příští akce

Žádné události
DMC Firewall is developed by Dean Marshall Consultancy Ltd